Jak šel čas s OEZ
Jak šel čas s OEZ
V druhém díle našeho speciálu k výročí 80 let od založení firmy OEZ jsme si pro Vás přichystali pár vzpomínek bývalých zaměstnanců a také… soutěž!
Začněme zajímavostí. Víte, že velkými změnami společnost prošla zejména v 50. a 60. letech, kdy byl budován stávající areál a nové výrobní haly? Současně s výstavbou nového závodu a postupným rozšiřováním výrobního programu bylo rozhodnuto o otevření střediska pracovního dorostu. Ve školním roce 1951-1952 byly prostory bývalého závodu v Ústecké ulici upraveny pro odbornou výuku 75 učňů v oborech nástrojař, elektromontér, soustružník a zámečník. Do roku 1958 se podařilo získat další prostory pro dílny a tím zvýšit úroveň výuky.
OEZ v 50. a 60. letech
Vzpomínky bývalých zaměstnanců na přelomové roky
Miroslav Hermann
„OEZ je moje osudová firma a zásadně ovlivnil celý můj život. V Letohradě jsem se v 50. letech vyučil, před vojnou i po vojně jsem tam pracoval.“
Pan Miroslav Hermann působil v dílně jističů vyšších proudových hodnot, kde s mistrem panem Janem Hlavsou a kolegou Jindřichem Ryšavým vyvíjeli cívky jističů J2MR. Na tyto přístroje pak navázaly jističe J2U1. To vše byly předchůdci řad J2UX, BA či dnes už legendárních Modeionů. OEZ ovlivnil i jeho soukromý život, protože ve firmě si našel i svou životní lásku. Spolu jsou už bezmála 55 let.
V roce 1993 začal soukromě podnikat a od té doby je Elektrokomplet věrným zákazníkem OEZ. A pan Hermann věří, že to tak zůstane i nadále. Elektrokomplet využívá celou škálu sortimentu od modulárních přístrojů, přes pojistkový program, kompaktní a vzduchové jističe až po rozváděčové skříně.
Vladimír Jedlička
Dne 4. 11. 1968 nastoupil pan Vladimír Jedlička do OEZ s diplomovou prací „Rozbor zkratových proudů a funkce pojistky“ v podpaží. Pojistky ho pak neopustily téměř po celý jeho profesní život. Začínal ve zkušebně, kde teorii převáděl v praxi a všechny závěry z diplomky skutečně ožily.
Pan Jedlička vzpomíná, že „zkušebáci“ byli neskutečná parta. „O dobrou náladu bylo vždy postaráno a přispíval k ní i Václav Faltus, který si tam brousil své imitátorské umění. Partou jsme byli i po práci, kdy jsme v létě pravidelně pořádali posezení, které trvalo i více dní. A to nemluvím o řadě svateb kolegů, které jsme obveselili.“
Po odchodu šéfa zkušebny pana Suchomela ho vystřídal na jeho místě, kde zůstal dalších sedm let. Pak byl odvelen na místo ředitele Isolitu. „V tehdejším vedení OEZ bylo rozhodnuto využít lisovnu v Jablonném nad Orlicí i pro povinnou výrobu spotřebního zboží, a to výrobou modelů letadel. Do začátku to byl krutý úkol, protože Isolit přece nebude vyrábět hračky! Neskutečně mi pomohl Olda Chládek – modelářský nadšenec. Zajistil a s ostatními kolegy v Isolitu rozpracovali podklady pro výrobu modelu MIG 21. Mistrovské dílo předvedli nástrojáři. Model byl proveden v takové kvalitě, že si ho všimli modeláři ve světě a byl prezentován v odborných časopisech. Raritou se stal druhý model, SU 25. Podařilo se jej tajně proměřit na pardubickém letišti. Těsně před uvedením na trh se zjistilo, že jde o utajovaný letoun. Po složitém vyjednávání s úřady prošel a všichni jsme si oddechli. Třetí model se už díky privatizaci Isolitu realizace nedočkal.“
Počátkem 90. let byly v OEZ zřízeny tři marketingové útvary – velké jističe, malé jističe a pojistky. To byl Vladimír Jedlička zase zpět v OEZ, což bylo podle něho šťastné řešení. Dostal důvěru nového vedení, která vedla k prakticky úplné obnově sortimentu na vysoké úrovni. V oblasti pojistek pak došlo k rozšíření sortimentu o pojistkové odpínače a lišty. Vzhledem k vysoké technické úrovni pojistkového sortimentu byl přijat, jako první „z východu“, do pracovní skupiny pro tvorbu mezinárodních IEC norem pro pojistkové systémy. Pan Jedlička dodává: „To vše jen díky vynikajícím konstruktérům, „zkušebákům“ a technologům, o které jsem se mohl po celou dobu opírat.„
Jaroslava Ryšavá, rozená Hybnerová, nastoupila do tříletého učebního oboru – soustružnice - v roce 1956. První dva roky měla praxi v dílnách, třetí rok už na praxi docházela do OEZ. Její cesta ve firmě začala na JÚS (jednoúčelové stroje). Vyučila se v roce 1959 a v JÚS zůstala až do mateřské dovolené, na kterou nastoupila v roce 1962. V roce 1966 se vrátila zpět do OEZ na montáž jističů, kde jističe montovala a seřizovala. V roce 1971 odešla do invalidního důchodu. V OEZ pracovala 13 let.
Její manžel, Vilém Ryšavý, se vyučil strojním zámečníkem v Letohradě a do OEZ nastoupil po vojně v lednu roku 1959. Začal pracovat v JÚS, kde se seznámil se svou ženou, paní Jaroslavou. Svatba proběhla 29. 4. 1961 v Králíkách za účasti všech spolupracovníků a přátel. Manželé dostali byt od fabriky v Letohradě, v bývalé útulně v Komenského ulici. Pan Ryšavý zůstal v JÚS až do důchodu, do roku 1998. Celou dobu pracoval u jednoho ponku.
